Dej si pauzu, abys byl o krok napřed!

Fb. In.

Dobrovolnictví není o fanatismu. A dostat tě může až do Evropského parlamentu

O dobrovolničení koluje spousta fám. Mluví se v souvislosti s ním o aktivismu, dokonce o fanatismu, přitom ale jde hlavně o poznávání nových lidí a spolupráci na obecně prospěšných projektech. Kristina se dobrovolničení věnuje už skoro deset let. Pomáhala v Paříži, v Beaumontu i v českém Nymburce a odvaha, kterou díky tomu získala, jí nedávno vynesla nejen titul z anglické University of Cambrigde, ale také stáž v Evropském parlamentu.

Pro různé organizace dobrovolničíš už skoro dekádu. Jak ses k tomu vlastně dostala?

Přivedla mě k tomu starší kamarádka. Jedno léto vyjela do Francie na workcamp pro mladé s INEX-SDA a vyprávěla mi, jak poznala úžasné lidi, naučila se hodně o světě kolem a ještě se k tomu hezky rozpovídala anglicky i francouzsky. To mě nadchlo.

Vzpomínáš si na svůj úplně první workcamp?

To mi bylo 15 a vyjela jsem do Francie. V té době jsem ještě nevěděla, jak moc se nakonec zamiluju do toho celkového prostředí a atmosféry dobrovolničení, kde lidé všech možných národností, věků a zájmů spolupracují na jednom projektu. Jela jsem proto pak nejen na další tábory, ale začala jsem jeden vést i tady v Česku a dobrovolničit pro další organizace i během školního roku.

Nebála ses takhle mladá odjet sama do zahraničí s lidmi, které vůbec neznáš?

Trošku jsem se samozřejmě bála. Ale tím, že INEX dělá přímo projekty pro lidi od 15 do 17, je mladým dána velká podpora. Mohla jsem se jednoduše domluvit, abych jela s kamarádkou, což celý proces zpříjemnilo. A taky jsem mohla INEXu kdykoliv zavolat a oni mi pomohli. To se hodilo hned na druhém workcampu, kdy jsem dorazila na nádraží na okraji Paříže a tam nikdo nikde. INEX ale hned pomohl a do hodinky bylo všechno vyřešeno.

Co se ti na workcampech obecně nejvíc líbí.

Asi ta komunita workcampu sama o sobě. Nevím, čím to je, ale na každém se stává během jednoho odpoledne z dvaceti neznámých lidí a navzdory jazykové a kulturní bariéře parta starých dobrých přátel. Za těch pár společných týdnů se pak vztahy natolik prohloubí, že jsem obrečela snad každý konec turnusu. A do teď, i po těch sedmi letech, mi několik workcampáckých kamarádů zůstalo. Navzájem se třeba navštěvujeme s kamarádkou z Polska.

Co to vlastně je, workcamp? Jak bys ho vysvětlila někomu, kdo vůbec netuší?

To je těžké říct obecně, protože každý byl jiný. Řekla bych, že spousta lidí si pod dobrovolničením představí nějaký aktivismus nebo až fanatismus. To je ale velký stereotyp. Minimálně tyhle dobrovolnické projekty, workcampy, jsou hlavně o pobytu skupiny většinou zahraničních dobrovolníků, kteří mají chuť objevovat neznámé a naučit se nové věci při dělání něčeho prospěšného.

Workcampů existuje celá škála. Evergreeny jsou workcampy renovační, já třeba u Paříže stavěla parkovou cestu, nebo přírodovědné a agrikulturní, jako byl můj workcamp v Beaumontu, kde jsme zpevňovali břeh řeky a kultivovali zahrádku pro místní komunitní centrum. Jsou pak ale také projekty kulturní, jako třeba příprava hudebních festivalů nebo projekty pro práci se seniory a dětmi. Takový je třeba workcamp v Jizbicích u Nymburka, který jsem několikrát vedla.

Na který workcamp nejvíc vzpomínáš, kam jsi jela nejraději?

Asi paradoxně do Nymburka. 🙂 Ze všech mých dobrovolnických projektů je totiž tenhle asi nejvíc nekonvenční a nejnáročnější – jak fyzicky, tak psychicky – a asi i proto mi taky nejvíc přirostl k srdci. Mezinárodní dobrovolníci sem jezdí vypomáhat na tábor pro české hendikepované děti. Klasické jazykové a kulturní překážky jsou tak ještě zmnohonásobeny prostředím, které drtivá většina dobrovolníků nikdy předtím nezažila. A já na tenhle workcamp jezdím od začátku jako vedoucí.

Když jsem tam před šesti lety jela poprvé, byla jsem hodně nervózní. Ale hned, jak jsem se seznámila s mezinárodními dobrovolníky, vedením Centra pro všechny a pak hlavně se samotnými dětmi, všechno opadlo. Hrozně rychle jsem se naučila pracovat s lidmi, se kterými bych jinak asi nikdy nepřišla do styku, a to mi pomohlo vnímat naši společnost a lidi kolem sebe úplně jinak. Navíc, ten drive, nadšení a láska, která srší ze všech lidí kolem Centra, je úplně nakažlivá. Tak moc, že jsem musela jet několikrát znovu.

Myslíš, že ti tyhle zkušenosti pomohly na Cambridge, kterou jsi nedávno dostudovala?

O tom není pochyb. Workcampy a dobrovolničení mě naučily nebát se neznámého prostředí, víc se zajímat o svět kolem sebe a být hodně aktivní a nadšená do všeho, co dělám. To mi určitě pomohlo v tom se na Cambridge vůbec přihlásit. Navíc jsem pak měla hodně co povídat u pohovoru a taky jsem rychle zapadla do místního prostředí, které je stejně multikulturní jako workcampy.

Teď stážuješ v Evropském parlamentu. Má i na tomhle dobrovolničení svůj podíl?

Co se týče práce, tak myslím, že dobrovolnické zkušenosti vám můžou obecně jenom přidat. INEX-SDA dává velký důraz na vzdělávání a zaměstnatelnost dobrovolníků. Sama jsem se na jedno léto stala stážistkou v jejich PR oddělení a mohla jsem tak prozkoumat fungování dobrovolnické neziskovky i z druhé strany.

Hlavně si ale myslím, že pro budoucnost mě workcampy vybavily nejen mezinárodním přehledem, ale i schopnostmi komunikovat a dělat práci, o které vlastně na začátku vůbec netušíte, jak se dělá. Ne, že bych teď v Parlamentu potřebovala dláždit cestu. Ale kdyby na to došlo, nebo na jakoukoliv jinou výzvu, tak vím, že jsem schopná na to přijít.


Kristina Králová

Kristina je čerstvou absolventkou britské University of Cambridge a stážistkou v Evropském parlamentu. Z pražského gymnázia Jana Keplera se přes Beaumont, Paříž a Nymburk dostala až do Cambridge a teď do Bruselu prý také díky dobrovolničení.