Dej si pauzu, abys byl o krok napřed!

Fb. In.

Ředitelka Zítová: Seminárky jsme psali ještě na stroji

Studium na všeobecnou sestru bylo v době, kdy se jí stávala Linda Zítová, v lecčem složitější než dnes. Jednak se vyučovaly předměty, které se už dnes sestřičky neučí, hodnotily se nejen znalosti, ale i vzhled, a k tomu jste kvůli jedinému překlepu museli vyhazovat celou stránku seminárky. A jak ještě to tehdy vypadalo? Zeptali jsme se za tebe!

Na sestřičku jste studovala už na střední, jak na to vzpomínáte?

To byly nejkrásnější roky mého života! I když studium bylo hodně náročné. Tehdy to byla výběrová škola, kam se dělaly přijímačky, a většinu předmětů nás vyučovali lékaři. Pamatuju si, že jsem jeden den v prvním ročníku jela ze školy s tím, že jsem se musela naučit pět stránek stomatologie, k tomu latinu, biologii a ještě na test z matiky.

To zní hodně náročně. Byla jste dobrá studentka?

První dva roky určitě ne. Když jsme ale pak ve třeťáku začali chodit na praxe, zlomilo se to a začalo mě to hodně bavit. Z maturity jsem pak měla jednu dvojku.

Řekla byste, že se tehdy na zdrávce učilo jinak než dnes?

Podle mě ano. Nynější studenti mají více všeobecných předmětů a umí lépe cizí jazyky, což je v nemocnici velká výhoda, ale zase jim chybí odborné předměty typu patologie, chirurgie nebo interna. Současné vzdělávání je nastaveno tak, že se vyučuje ošetřovatelství v interních či chirurgických oborech. A bohužel tu patofyziologii jednotlivých nemocí, která nám umožňuje vnímat souvislosti mezi příčinou nemoci, příznaky, léčbou a riziky, tyto předměty neobsáhnou. Alespoň tak to vnímám já ze své přítomnosti u maturit. V nemocnici je přitom mnohdy sestra sama, lékař může být někde u případu a ona by měla vědět, co od jaké diagnózy čekat.

My jsme také tehdy nestudovali matematiku celé čtyři roky, jako je tomu dnes, ačkoliv si upřímně myslím, že sestra pro svou praxi čtyři roky matematiky opravdu nepotřebuje, a učitelky na odborné praxi na nás byly o hodně přísnější – byli jsme známkováni i podle toho, jak s pacienty komunikujeme nebo jak přijdeme na praxi upraveni, což se dnes už neřeší. A samozřejmě se do toho promítají i moderní technologie, my ještě psali práce do školy na psacím stroji.

Na psacím stroji?

Ano, to bylo o dost složitější než dnes něco přemazat ve Wordu. Když se vám něco nepovedlo, stačil vlastně jen malinký překlep, mohli jste celou stránku vyhodit a začít znovu.

„O čem moje učebnice říkala, že se „vyskytuje zcela výjimečně“ se vyskytovalo každou chvíli“

To zní jako dost frustrující. I bakalářku jste ještě psala na stroji?

Tu už ne.  Ale ještě na vyšší škole, tam jsme psali na počítači. Jenže ty tenkrát byly hodně drahé, a málokdo ho mohl mít doma, takže jsme absolventskou práci  všichni psali na těch několika počítačích v místnosti informatiky o přestávkách nebo ráno před školou.

To zní dost složitě. Nelitovala jste někdy zpětně toho, že jste se vydala studovat zrovna na sestru?

Určitě ne, byla to správná volba.

Chtěla jste být sestrou už odmalička?

Odmalička jsem chtěla být paní za přepážkou na poště, protože jsem doma měla takovou malou oranžovou poštu na hraní. Pak někdy asi v sedmé třídě začali dávat seriál Pohotovost s Georgem Clooneym a ten mě hrozně zaujal.

Čím?

Byl úplně jiný, než na jaké seriály jsme byli tehdy zvyklí, žádná Nemocnice na kraji města. Bylo tam moderní prostředí, zajímavé případy a celkově mě ta atmosféra úplně pohltila. A tak jsem se rozhodla jít na zdrávku. Už tehdy jsem ale měla cit pro pomáhající profese, jenom čistě kvůli seriálu bych se asi nerozhodla.

O práci zdravotní sestry se říká, že je hodně nevděčná. Souhlasíte s tím?

Jak v čem. Moje začátky byly, pravda, hodně složité. Nastupovala jsem na jipku a co přišlo v praxi, pro mě byl opravdu šok, vůbec jsem to nečekala a byly dny, kdy jsem přišla na ubytovnu a brečela.

Proč? Měla jste pocit, že toho dost nevíte nebo neumíte?

Některé věci mi určitě chyběly. O čem moje učebnice říkala, že se „vyskytuje zcela výjimečně“ se vyskytovalo každou chvíli a podobně, ale to byl jen jeden z důvodů. Když je někomu špatně, často to schytáte vy jako sestra, protože jste první na ráně. Některé případy jsou opravdu komplikované a ne každý se uzdraví, což taky není lehké vidět. A tenkrát se i personál samotný k čerstvým absolventům choval mnohem přísněji. Mojí sestře-školitelce jsem musela dlouhou dobu vykat, ostatní sestry mě oslovovaly absolventko, nikdo se se mnou nechtěl bavit nebo se mnou chodit na oběd. Vrátit se domů s tím, že jsem v tom „velkém špitále“ zklamala, jsem ale naprosto odmítala.


Bc. Linda Zítová, DiS.

Ředitelka pro ošetřovatelskou péči Nemocnice Mělník

Vystudovala střední zdravotnickou školu v Havlíčkově Brodě. Kariéru pak začínala na jednotce intenzivní péče v jedné z velkých pražských nemocnic. I když sestrou původně být nechtěla, práce ve zdravotnictví ji začala nesmírně bavit a na změnu oboru už tak nikdy nepomýšlela. Už ve velmi mladém věku jí ve společnosti Vamed Mediterra, kde působí, nabídli manažerskou pozici v Nemocnici Mělník, která jí umožňuje osobně se podílet na rozvoji ošetřovatelské péče a zlepšení prestiže sesterského povolání.


Proč jste nakonec vydržela?

Protože mě práce zdravotní sestry zároveň obohacovala. Denně jsem pozorovala desítky životních příběhů a i ty personální věci se pozvolna uklidnily. Pracovala jsem na dětském oddělení a vidět rodiče, kteří domů odcházejí šťastní se zdravým dítětem, nebo i vidět samotný úsměv toho dítěte je neskutečně silný a zároveň nepřenosný pocit. Ta práce je hodně osobní, spoustu dětí si pamatuju dodnes, jak ty, se kterými to dopadlo dobře, tak ty, se kterými to dopadlo hůř.

Je těžké si v tomhle oboru nenosit práci domů?

Nemyslím si, že je u téhle profese vůbec možné nechat práci v nemocnici a jít domů. Když dnes navštěvuji kolegyně na oddělení, kde jsem dříve pracovala, nechápu, jak jsem tu náročnost zvládala. Ne fyzickou, ale psychickou. Jako matka si jen těžko umím představit, že bych se znovu starala o nemocné děti. Pamatuji si jednu holčičku, která byla ve velmi vážném stavu a nechtěla jíst. Když jsem se jí ptala, na co by měla chuť, řekla, že by si dala kuře s bramborami. Tak jsem po směně doma vařila kuře s bramborami. Ať chcete, nebo ne, vytváříte si k pacientům určitá citová pouta.

Teď už ale jako sestra nepracujete, je z Vás ředitelka pro ošetřovatelskou péči. Co máte na starosti?

V této době především personální záležitosti, protože pode mě spadá veškerý zdravotnický nelékařský personál, takže sestry, sanitáři, laboranti a další, a to je ve Středočeském kraji nyní „nedostatkové zboží“. Dále pak řeším management kvality, hygienu a epidemiologii, ale můžu samozřejmě i navrhovat změny v tom, co podle mě není ideální a co bych chtěla na jednotlivých odděleních změnit.

Co je na téhle práci nejtěžší?

Pro mne kritika. Já si spoustu věcí beru osobně a to na manažerské pozici není dobrá vlastnost. Proto i já na sobě musím pracovat.

Co byste vzkázala studentům, co o práci ve zdravotnictví uvažují?

Ať se nebojí a určitě do toho jdou. I když je to náročné povolání, přináší spousty krásných okamžiků.

A co byste vzkázala středoškolákům, kteří budou tyhle řádky číst?

Ať si střední školu a mládí obecně co nejvíc užívají! My takoví nebyli. Snažili jsme se být hodně rychle hodně dospělí, proto zpětně dneska docela lituju, že jsem víc necestovala. A taky ať se učí jazyky. Jedna moje profesorka mi vždycky říkala, ať si toho vážíme, že se můžeme učit jazyky, že za to jednou budeme platit, když to odflákneme. A měla pravdu.

Foto: David Řehořka, archiv Lindy Zítové


Just so you know – tenhle článek je advertorial, což znamená, že vznikl ve spolupráci s jedním z našich parťáků. A docela se povedl, ne? 🙂