Dej si pauzu, abys byl o krok napřed!

Fb. In.

Martina po stáži v Africe: Ovcí bych za sebe chtěla aspoň 150!

Sáhnout si na bělocha nosí v Zambii štěstí, Martině Smolíkové ale trvalo zhruba jen týden, než si na všechnu tu pozornost zvykla. Být modrooká blondýnka je v Africe totiž zejména unikum. A nebylo to vždycky lehké, Martina si ale zachovala chladnou hlavu a zahraniční stáž – klidně i tu africkou – by doporučila všem. Dost vám totiž otevře oči.

Dostala jsi jako modrooká blondýnka v Zambii hodně nabídek ke sňatku?

Samozřejmě. 😀 Zambijci jsou přátelští lidé, ale nevěřila jsem jim, že to myslí jen z čisté lásky. Kdo je v Zambii běloch, je totiž podle nich automaticky boháč, takže si myslím, že se se mnou snažili navázat kontakt hlavně z tohoto důvodu. 🙂 Platí tam také pořekadlo, že sáhnout si na bělocha nosí štěstí, takže musím říct, že o fyzický kontakt jsem vážně nouzi neměla :-D. Ale ovcí bych výměnou za sebe chtěla aspoň 150! 😀

Nebylo ti to někdy nepříjemné, všechna ta pozornost?

To víš, že bylo, ale asi jen tak první týden, pak si člověk víceméně zvykne. Když jdete po ulici, tak na vás všichni neustále pokřikují „muzungu“, což znamená běloch, a to je samozřejmě velký kulturní šok, ale časem jsem se naučila s tím pracovat. 

Nebála ses někdy, že se ti něco stane?

Strach je přirozená reakce na jakoukoliv neznámou situaci. My letěly do hlavního města Zambie Lusaky a ubytované jsme byly v Kabulonze, což je taková lepší čtvrť. Pracovat jsme ale jezdily zhruba 40 minut do komunitního centra v Chibolye, což je slam a taky hlavní centrum drogového obchodu v Lusace, tak to nám místní docela říkali, že jsme blázni, když se tam vydáváme.

Říkáš letěly, jezdily – to jako dvě holky?

To je na tom to nejvtipnější! 🙂 Úplnou náhodou se mnou totiž jela kamarádka z teologické fakulty, kterou znám od svých osmi let. Zcela nezávisle na mně šla taky na konkurz na tuhle stáž, a když jsme se pak potkaly na pivku a sdělovaly si svoje plány do budoucna, nestačily jsme se ani jedna divit. 😀 Musím říct, že jsem ale zpětně ráda, že jsme jely spolu. Často bylo totiž dost třeba se navzájem podržet. 

Kdy například?

Třeba když nás podruhé vykradli. To už jsme si fakt chtěly koupit letenky a odletět domů. I když by to stejně nešlo, protože Klárce, té mojí kamarádce, ukradli pas. 😀 Naštěstí se viník ale pak vypátral. 

Co na to říkali rodiče, že se chystáš zrovna do Afriky?

No, tak především taťka s tím moc nesouhlasil a mamka se samozřejmě taky bála, v čemž jí musím zpětně dát i trochu za pravdu. Protože se samotný konkurz na stáž uskutečnil rok před plánovaným odletem, všichni si tak nějak mysleli, že si to do té doby rozmyslím, ale nestalo se.

Proč?

Protože jsem si jednou řekla, že to zkusím, tak jsem to prostě zkusit musela. 🙂

Původně jsi ale do Afriky nechtěla.

Nechtěla. Škola vyhlašovala stáže do několika lokalit a já se původně hlásila do Finska, ale zapomněla jsem přijít na pohovor, a tak jsem si řekla co už, no, tak zkusím Afriku. 😀 Napsala jsem motivační dopis, šla jsem na druhou řadu konkurzů a vybrali mě. Pak už nás měla na starosti organizace Njovu Zambia.

A co přesně jsi na stáži dělala?

V Chibolye se nacházela škola, která byla rozdělena podle věku dětí do dvou tříd. Našim úkolem bylo s dětmi trénovat čtení a psaní v angličtině plus jim odpoledne vytvářet různé volnočasové aktivity. Bylo to velmi náročné, protože věkový rozptyl dětí byl hodně široký a navíc toho zatím úplně tak moc neuměly. Hodně také zapomínaly, ale i přesto doufám, že jim ta naše přítomnost aspoň k něčemu byla.

Je něco z vymožeností moderního světa, co ti v Africe hodně chybělo?

Voda – tekoucí, pitná, dostupná.

Voda?

Přesně tak. S Klárkou jsme totiž do Zambie letěly v období sucha a vody tu bylo opravdu málo. Vodu na pití jsme si tak musely převařovat a opravdu hodně s ní šetřit, aby nám zbylo aspoň na opláchnutí na večer. A častokrát nezbylo. S tím ale člověk musí počítat, když tam jede. 

Předpokládám tak, že tahle zkušenost není pro každého. 

To asi není, ale věřím, že každý by si v tom něco našel. Byl to drill, ale zažily jsme i krásné věci. Například když jsme se spřátelily se skupinkou místních mladých lidí, kteří nás vzali na výlet do bushe. Na to, jak na mě zapůsobila tamní divoká příroda a celkově krása Afriky, asi nikdy nezapomenu.

Plánuješ nějakou další pracovní stáž? 

Loni jsem byla na jeden semestr v Severním Irsku, kde jsem stážovala jako ošetřovatelka u postižených lidí, ale v dohledné době se zatím nikam dál nechystám. 

Co bys vzkázala studentům, co po zahraničních stážích a vůbec zkušenostech pokukují, ale úplně neví, jestli je to pro ně to pravé ořechové?

Já bych jim doporučila, ať zváží svoje možnosti, ale ať se nebojí a určitě někam vycestují. Vysoké školy i různé profesní organizace a vzdělávací programy toho nabízejí opravdu spoustu, takže si myslím, že vybrat si může opravdu každý. Jsou to zkušenosti k nezaplacení a například mně osobně Zambie v některých věcech fakt hodně otevřela oči. Takže směle do toho! Když vám zrovna neukradnou pas, tak vrátit se v nejhorším můžete vždycky. 😀


Martina Smolíková

Martina studuje Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích a je vášnivou cestovatelkou. Málokterá příležitost vycestovat jí unikne a jinak tomu nebylo ani při pracovní stáži v Zambii, kdy se prostě jednou na čtvrt roku sbalila a jela pomáhat místním dětem učit se anglicky. Byl to sice solidní kulturní šok, to přiznává, zpětně na to ale Martina vzpomíná s úsměvem. 😉


Foto: archiv Martiny Smolíkové