Dej si pauzu, abys byl o krok napřed!

Fb. In.

Logopedie není jen o správném „R“ a „Ř“

Textař, ilustrátor, ale především klinický logoped léčebny dospělých v Janských Lázních David Konopáč je jedním z několika málo mužů v oboru. Jaká byla jeho cesta k „ženskému“ povolání a čím je jeho práce tak jedinečná?

Jaká byla vaše cesta k logopedii?

Studoval jsem gymnázium v Turnově. Nechtěl jsem být tehdy logoped. Myslím, že nikdy nikdo netoužil být logoped. 😀 Když jsem se hlásil na vysokou, tak jsem prošvihl několik termínů, a brali pouze na dvě školy, z toho jedna možnost byla speciální pedagogika na VOŠ v Litomyšli. Vůbec jsem nevěděl, co to je, ale kupodivu jsem byl u přijímaček nejlepší, tak jsem si řekl, že jsem pro tenhle obor asi vyvolený, a šel jsem tam.

Tam jsem potkal svou současnou ženu a ta chtěla být logopedka, tak jsme si podali společně přihlášku na vejšku do Olomouce. A ona se tenkrát nedostala a já jo. 😀 Skejsnul jsem tam.

Proč gympl?

Já jsem chtěl být původně výtvarník, po základce jsem i zkoušel výtvarné školy, ale nepovedly se mi přijímačky. Tak jsem šel na gympl, i proto, že tam šel spolužák z lavice.

Jaké to bylo na vysoké?

Po prvním ročníku na vejšce jsem si zažádal o individuální studijní plán, jezdil jsem do školy na jeden týden v měsíci a zbylé tři jsem pracoval tady v Janských Lázních ve Speciálním pedagogickém centru pro tělesně postižené. Založil jsem tu divadelní soubor, přidal jsem se ke kapele. Mě logopedie na škole nebavila, ten obor mě chytil teprve v praxi.

„Jestli děti šišlají nebo ráčkují, není tak palčivý problém. Tady v lázních jsou lidé skutečně v nouzi a já mám tudíž pocit, že jsem naléhavě potřeba.“

Ve škole jsem si připadal hrozně nevyužitý – to, co bych si mohl přečíst v knížkách, mi bohatě stačilo k vystudování. Musel jsem ale dokázat rodičům i pedagogům v Olomouci, že když jsem si vyvzdoroval v podstatě dálkovou formu denního studia, tak to taky zvládnu. Jsem schopen dobrého samostudia, ale musím mít pocit, že to je užitečné, což mě vlastně drží i u téhle práce.

Možná bych nebyl dobrý logoped v běžné ambulanci, protože jestli děti šišlají nebo ráčkují, není tak palčivý problém. Zatímco tady v lázních jsou lidé skutečně v nouzi a mám tudíž pocit, že jsem naléhavě potřeba. Takže se snažím.

Vypadá to, že vám praxe pomohla k této práci více než studium.

Určitě. Samozřejmě bez odborných znalostí to nejde, ale praktická zkušenost, vlastní objevy a vlastní chyby jsou z mého pohledu cennější. Ve škole vyučují a učebnice píšou především teoretici, takže vás na praxi zákonitě nemohou připravit, protože ji neznají.

Ze školy jsem vyšel se znalostí všemožných klasifikací a způsobů, jak pacienty vyšetřovat, ale jak jim po stanovení diagnózy pomoci, na to jsem musel přijít sám.

V čem je vaše práce jiná oproti běžným logopedům, kteří učí správné „R“ a „Ř“?

Já mám specifickou skupinu pacientů. Jedná se o lidi, kteří mají poškozený mozek. Jejich řečové poruchy se, když to hodně zjednoduším, dělí na dvě skupiny. Tou první skupinou jsou afázie, tedy poruchy vzniklé poškozením mozkové kůry. Člověk najednou přestane být schopný se vyjadřovat nebo rozumět slyšené nebo psané řeči, prostě přestane ovládat mateřský jazyk. Může taky přestat poznávat předměty, na které se dívá, zvuky, které slyší. Může přijít o vše, co se kdy o světě naučil.

Druhou skupinou jsou dysartrie. Ty vznikají při poškození mozkového kmene a mozečku. Tam je zase problém s pohyblivostí mluvidel, ti lidé nehýbou třeba jazykem, rty, hrtanem a k tomu se často vážou poruchy polykání. Což je nebezpečné, protože dýchací a polykací ústrojí má společnou křižovatku, a když špatně polknete, může se stát, že se udusíte nebo dostanete zápal plic. Což může být pro těžké pacienty smrtelné. Takže učím lidi znovu mluvit, rozumět, poznávat, pamatovat si, chápat, polykat, číst, psát, počítat a mnoho dalšího.

Máte případy, kdy vaše práce nepřinese žádné výsledky?

Stává se to, velmi zřídka, ale stává. Jsou případy, kdy je poškození mozku tak závažné, že současně s řečovými poruchami dojde k nevratnému propadu inteligence třeba až na úroveň půlročního dítěte, a to je potom jakákoli terapie velice obtížná. Jindy se stává, že pacient s relativně lehčími obtížemi terapii odmítá.

Nesmírně důležité je předávat pacientům víru ve zlepšení a energii. A to vlastně byla podstata mých zázračných úspěchů v začátcích kariéry, kdy jsem strašně chtěl léčit, ale vůbec jsem ještě nevěděl jak. Předával jsem energii, a ono to kupodivu zabíralo.

Naučil jste někoho znovu mluvit?

Ano. Ale záleží na vážnosti poruchy, na věku, motivaci pacienta a na řadě faktorů. Některého člověka dovedete skoro až ke zdraví, u některého to bohužel není dáno. Musíte respektovat přírodu, dokážete, jen co vám dovolí, jsou hranice, přes které vás nepustí. Ale každý pokrok je cenný. Když je mluvená komunikace kvůli tíži postižení vyloučená, snažím se najít alternativní způsob, jak se dorozumívat. Existují počítačové programy, aplikace a nejrůznější pomůcky, ale například i tabulka, kterou měl v začátcích Stephen Hawking, kdy označoval písmena pohledem, se používá dodnes.

Logopedie je poměrně ženské povolání…

Tak mně úplně nevadí být v ženském kolektivu. 🙂 I tady jsem si ho nakonec vytvořil. Po letech, kdy jsem tu pracoval sám, se podařilo rozšířit logopedické pracoviště o tři kolegyně. Je známo, že jakmile jste na jakékoli pedagogické škole, jste v ženském kolektivu. A je pravda, že jako muž jsem se v logopedickém prostředí mnohokrát cítil nezaslouženě privilegovaný. A to asi platí o všech mužích/logopedech. Je nás jen pár a naprostá většina je v oboru známá po celé republice.

Jak jste se z Turnova dostal do krkonošských Janských Lázní?

Díky svojí ženě. Párkrát byla v dětské léčebně v Janských Lázních jako dítě, potom tady studovala na střední škole pro tělesně postižené. Po vošce, když jí nevyšla ta logopedie, začala dělat v Janských lázních vychovatelku. Dozvěděl jsem se tak, že místní lázně by klidně přijaly logopeda, protože stávající logopedka byla pracující důchodkyně. Přestože je to celý jedna náhoda za druhou, mám dojem, že se všechno odehrálo, jak mělo. Že mě sem osud dovedl a jsem na svém místě.

Když se vrátíme ještě k éře vaší střední, měl jste tehdy nějaké sny o budoucnosti?

O logopedii to nebylo. Vždycky jsem chtěl psát písničky a ilustrovat knížky, což se mi nakonec povedlo. A taky mě fascinovaly knihy neuropsychologa Olivera Sackse o neuvěřitelně bizarních poruchách mozkové činnosti. A vida, ani jsem nevěděl jak, a dostal jsem se k velmi podobné práci.

Co byste si více užil, kdybyste byl znovu na střední?

Přestože na gympl vzpomínám hrozně rád, už bych se tam vrátit nechtěl, a to z důvodu, že teď vidím, jaký jsem byl tehdy trouba. Tenkrát jsem byl strašně nespokojený s tím, že nic nejsem, nic jsem nedokázal a nic neumím. Vždycky jsem se srovnával s těmi nejlepšími a potom jsem byl z toho frustrovaný. A žádná holka se mnou taky nechtěla chodit, přestože jsem intenzivně dolejzal. 😀

„Když vás práce nebude bavit, změňte ji. Nejste k ní odsouzeni.“

Stýkáte se ještě se svými spolužáky z gymplu?

S naprostou většinou jsem se dvacet let neviděl. Tenkrát jsme si mysleli, že jsme víc než rodina, ale postupně jsme se začali vzdalovat. Každý jsme úplně jiný a teď se spíš navzájem tolerujeme. Výhodou bylo, že jsme se poznali v těch letech, kdy jsme byli úplně průhlední, a víme, kdo je co doopravdy zač. Ale nejintenzivnější přátelství jsem zažil právě na tom gymplu, od té doby už takové nebyly.

Poslední otázka, co byste vzkázal středoškolákům?

Měli by hlavně dělat to, co je baví. A mít kuráž. Někdy je po cestě nutný překousnout řadu věcí, který je bavit nebudou, ale musí cítit, že směr cesty je správný. Nevzdávat se věcí, který děláme rádi, například Sherlock Holmes hrál ve volném čase na housle.

Když vás nebude práce bavit, změňte ji, nejste k ní odsouzení. A je dobrý mít záliby jinde než v zaměstnání. Mně osobně se vyplatilo nemít v práci těžiště života, ale mít ho v rodině nebo v koníčcích, protože práce bývá někdy nevděčná. Mít svoje ambice spojené jenom s prací není zdravý, protože ta vložená energie se nemusí vrátit zpátky.

Foto: archiv léčebných lázní Janské Lázně


Just so you know – tenhle článek je advertorial, což znamená, že vznikl ve spolupráci s jedním z našich parťáků. A docela se povedl, ne? 🙂