Dej si pauzu, abys byl o krok napřed!

Fb. In.

Jak jsme kradli třídní knihu aneb jak se i z rebela může stát ředitel

Když posloucháš, jak Martin Voženílek mluví o svých středoškolských letech, neubráníš se podivu. Od ředitele, který vede skoro pět set lidí, bys totiž vážně nečekal, že se až teď postupně učí pořádku a chodit včas na schůzky. 😀

Tak jak to bylo s tou třídní knihou?

Asi tak, jak byste čekali – občas jsme za školu chodili do hospody a nechtěli jsme, aby se na to přišlo, tak jsme si tu třídní knihu vzali s sebou.

A prošlo to?

To víte, že neprošlo. Ostatní nás napráskali.😁

A to byl váš jediný průšvih?

To určitě ne. 🙂 Pamatuju si hned na několik jen z toho, jak jsme při vyučování vyváděli koniny s frézami, a dodnes se divím, že jsme při tom nepřišli o ruce. Střední jsme si obecně hodně užívali, byla to skvělá léta.

Takže jste byl spíš rebel?

Vždycky jsem tíhnul spíš k té rebelské skupině, ano.

A co holky na průmyslovce, měli jste nějaké?

V naší třídě jich moc nebylo, ale naštěstí vedle nás otevřeli obor, kde byly jen holky, takže jsme se rozhodně nenudili. Poznal jsem tam shodou okolností i svoji současnou manželku.

A co učitelky? Měli jste nějaké hezké?

Jedna naše paní učitelka vypadala jako lady Diana, takže ano. Byla mezi všemi spolužáky hodně oblíbená, protože byla i hodná. Byl to takový náš strážný anděl, já konkrétně jsem třeba kvůli ní udělal maturitu z češtiny.

Jakto?

Musím říct, že si doteď vybavuju, že jak jsem tomu studiu celé čtyři roky moc nedal, tak jsem to o svaťáku všechno doháněl. A u maturity jsem obecně měl štěstí na otázky. Z té češtiny jsem ale mohl prolétnout, nebýt jí. Pamatuju si, že jsem si vytáhl otázku o Vrchlickém a celou jsem ji popsal Jiráskem, takže paní učitelka neměla moc radost, ale projít mě nechala.

Říkal jste, že jste studiu moc nedal, takže dobré známky se moc nekonaly?

To rozhodně ne. Já nikdy nebyl vyloženě premiant, dokonce už v první třídě jsem měl dvojku. A na střední jsem pak běžně nosil čtyřky a možná v pololetí někdy i nějakou tu pětku.

Proč jste vůbec nastoupil na průmyslovku, bavila vás technika?

Byla to taková rodinná tradice, chodil tam můj strýc, táta i bratr. Sám jsem ale strojařem nikdy moc být nechtěl, protože mě to moc nebavilo už na té škole.

Věděl jste už tehdy, co chcete po škole dělat?

V tomhle upřímně hrozně obdivuju tu vaši dnešní generaci. Máte to všichni v hlavě perfektně srovnané, to já vůbec nevěděl. Jako malý jsem chtěl být kuchař, pilot nebo popelář, po střední jsem si pak podal přihlášky na několik vysokých škol, a kam to vyšlo, tam jsem nakonec i šel. To byla fakulta ekonomiky a managementu.

A bavilo vás to?

Bavilo. Studoval jsem sport a rekreaci, a kromě toho, že mě bavily ty samotné předměty a spousta sportu, tak jsme si ke studiu mohli dělat i různé kurzy. Já si tak třeba udělal kurz na lyžařského instruktora a instruktora snowboardu, takže jsem si pak mohl při škole i vydělávat.

Z bakaláře jste pak přešel i na podobný magisterský obor, že?

To je pravda. Studoval jsem magisterský obor rekreologie na fakultě tělesné kultury a to byl právě ten obor, který se v podstatě překrývá s tím, co dělám dnes.

Jak jste se vlastně dostal až na pozici ředitele Jánských Lázní?

Vlastně náhodou. Sháněl jsem před deseti lety práci a tady zrovna měli volné místo v oddělení obchodu. Když jsem sem pak přijel, hrozně mě to tu upoutalo, ty hory, lidé, tak nějak mě to tu chytlo za srdce. V průběhu let jsem tu prošel více pozicemi včetně obchodního ředitele. Takže když se naskytla možnost ucházet se o post ředitele, rád jsem ji využil.

Co vás zrovna na lázeňství baví?

Spousta věcí. Představa o lázeňství je podle mě obecně hrozně zkreslená, kdekdo si myslí, že tu jen namáčíme lázeňské šviháky do vody. Jánské Lázně jsou přitom zaměřeny především na poúrazové stavy, takže tady máme třeba pacienty po mrtvicích a podobně, což jsou opravdu složité životní příběhy. Máme taky Vesnu, což je jedna z největších dětských léčeben v republice, kde pracujeme s těmi nejtěžšími případy, s postiženými dětmi, ale i s běžnými onemocněními.

Vybavujete si nějaký konkrétní případ, kdy jste někomu hodně pomohli?

Tři roky zpátky jsme léčili patnáctiletého pacienta, který se pokusil oběsit a skončil postižený. Když přijel, nemohl se vůbec hýbat, jen ležel. Nám se podařilo ho rozhýbat a částečně rozchodit tak, aby byl soběstačný, což byl velký úspěch.

O ředitelích se říká, že musejí být skvěle organizovaní. Je to i váš případ?

To určitě ne, já mám s pečlivostí obecně docela problém – mám na to kolegyně. 🙂 Však se můžete podívat na nepořádek, co mám tady na stole. Ale teda samozřejmě přesně vím, kde co mám! 😂

A co organizace času? Tu zvládáte?

Zlepšuju se, na téhle schůzce jsem byl dokonce pět minut před vámi! 😉 Obecně jsem ale za pozdní příchody nosil poznámky už na základce. A to jsem od školy bydlel padesát metrů! 😋

Je něco, co se za vašeho ředitelování povedlo, na co jste opravdu pyšný?

Pyšný jsem asi na veškeré opravy, které se tu provedly a také povedly. Mým velkým snem do budoucna by bylo realizovat nový lázeňský hlubiný vrt , ale to je velmi časově i finančně nákladná investice, tak tam ještě uvidíme, jak se to povede.


Martin Voženílek

Narodil se do rodiny strojařů, na střední proto zamířil na průmyslovku. Jeho finální kariéru ale nakonec ovlivnila maminka, která byla zdravotní sestrou. V Olomouci pak vystudoval rekreologii a i přesto, že původně nikdy neplánoval být ředitelem, teď v Jánských lázních šéfuje 420 zaměstnancům. A zlepšuje se při tom nejen v dochvilnosti.


Proč by podle vás měl někdo chtít jít pracovat právě sem?

Dovedu si představit, že pro zdravotnický personál existují atraktivnější obory. Jánské lázně jsou ale podle mě ideálním místem pro ty, co chtějí pomáhat. To, co tu děláme, má totiž velký smysl. Našim zaměstnancům navíc platíme různé kurzy, motivujeme je a rozvíjíme. V okolí lázní je taky spousta sportovního vyžití, ski areál atd.

Máte na závěr nějaký vzkaz pro středoškoláky, co si tenhle rozhovor budou číst?

Ať si užívají dob studia na střední i na vysoké. Jsou to totiž opravdu ta nejlepší léta života. A že je úplně jedno, co půjdou studovat – hlavně, když je to bude bavit. Zásadní je se pak dál vzdělávat, držet krok s oborem, kterému se chtějí věnovat, a pracovat na sobě – třeba i na té dochvilnosti a pečlivosti. 😉

Foto: archiv Jánských lázní, David Řehořka


Just so you know – tenhle článek je advertorial, což znamená, že vznikl ve spolupráci s jedním z našich parťáků. A docela se povedl, ne? 🙂